Žít nebo zemřít: kapitola 8 - Vím, že mě miluješ

“Takže mě pustíte?”

Sekce.

Po dohodě s Madeline nechala všechny podrobnosti na něm, takže vlastně neměla ani tušení, co se bude dít. Unaveně si čmárala po sešitě z matematiky a v tom ho zahlédla přicházet.

"Vidím, že máš čas," řekl.

Usmála se, "jak na co..."

"Chtělas naučit na bicí, učebna je teď volná."

Keity se zarazila. Tak něco takového skutečně nečekala.

"Ale... nikdy jsem nedržela paličky v ruce..."

"Tak je budeš držet teď. Všechno je někdy poprvé."

Vstala. "Tak já jdu, ale tvař se, že nejsem úplný nemehlo."

"Toho se nebojím," řekl a usmál se. Oba se vytratili ze třídy do suterénu.

Keity se letmo podívala po Petře. Poznala, že je z Daniho přítomnosti nervózní a taky bylo jasné, že se do hudebny vydá za nimi. Plán Daniho vychází.

"Nevěděla jsem, že hraješ na bubny," oznámila, když vešli do tiché místnosti spodní části školy.

"Nevíš o mně ještě hodně věcí," pověděl a přinesl židli k bicím. "Sedni si, bude tu za chvilku."

Vzala do rukou paličky a posadila se.

Stoupl si zezadu a uchopil její ruce do svých, aby jí pomohl pochytit základní rytmus. Oba brzy poznali, že je Petra zpoza otevřených dveří sleduje.

Dani byl opravdu výborný herec, ale Keity v něm poznala náznak trémy.

Pomalu se přibližoval konec přestávky a dívka konečně vstala.

"Díky za lekci," řekla a stoupla si proti němu.

"Brzy bude další, doufám, že přídeš."

"Moc ráda."

Podíval se jí do očí a ona jemu. Zvedl ruku a dvěma prsty jí jemně pohladil po tváři. Odhrnul jí vlasy z ramene a sledoval, jak zavřela oči. Políbil ji.

Ani jeden z nich netušil, co se právě teď může honit Petře hlavou. Oba také věděli, že to pro ní nebude lehké.

Školou se ozvalo zvonění.

"Musím jít," řekla Keity tiše a on kývl.

"Zítra se objevím u vás ve třídě."

"To budu ráda, měj se."

Dívka prošla chodbou, pak rychle nahoru do schodů. Do hodiny přišla pár vteřin před profesorem.

Už brzy zaslechla šuškání a dostavilo se k ní pár pohledů spolužaček.

"Kdybyste tak věděly..." zašeptala tiše a projela si rukou vlasy. To bylo jediné, co mohla dělat.

"Hele, Keity, nevíš co se děje tam vepředu?" zeptala se Samantha. I Alice si toho už všimla.

"Nevim," řekla Keity přesvědčivě, " Asi se jim něco nezdá..."

"Hele, Petra dokonce brečí, co se stalo?"

Keity svraštila čelo. "To sem zase něco provedla? Nebo co?"

"Nech jí bejt, nejspíš zase někde viděla toho svýho miláčka. Třeba má holku, nebo tak..."

"Dani?"

"No kdo jinej..."

Keity se zhluboka nadechla. "Sakra..."

"Co je?" Zeptala se Alice. "Co je s Danim?"

"Teď mě učil na bubny."

"No a co jako?"

"Dal mi pusu."

"Cože, líbal tě?!" Vykřikla Alice až všichni spolužáci povyskočili leknutím.

"Zmlkni pitomče!" Zašeptala Keity. "Jo, už je to tak a nenapadá mě nic jinýho, než že nás Petra musela vidět..."

"Proč jsi nám neřekla, že máš Daniho ráda?" Zamračila se Sam.

Dívka se usmála, "ani nevim, asi mi to přišlo blbý, mít ráda kluka po kterym letěj všechny..."

"A jak líbá?" zajímalo Alici.

"Och, úžasně, jako kniha..." rozesmála se Keity, "ty seš fakt praštěná."

"Dobrá práce," podotkl Šéf, když se on, Keity a Dani sešli v jeho kanceláři.

"Za jak dlouho se projeví nějaký výsledek?" Chtěla vědět Keity.

"Velice brzy, zajdi za Waltrem, ať ti dá snímač, abys mohla kdykoliv zahájit druhou část akce. Jakmile dáš Marchovi příležitost, odveze tě do svého domu, kde projdeš výslechem. Dani se tomu musí vyhnout, máš mnohem víc zkušeností. Jediné co je od tebe potřeba jsou dva dny zapírání Sekce, tak dlouho bude trvat než tě vyhledáme. To je vše."

"Ano, pane."

Otočila se a odešla z kanceláře za Waltrem.

"Tak jak se ti líbí akce?" Zeptal se muž hned jak ji viděl přicházet.

"Máš blbý otázky, Waltře, zkus to jinak."

"Jen mě to zajímá, děvče, nic víc."

"Nemiluju ho."

"To nikdo netvrdí, ještě ho totiž ani moc neznáš."

"Waltře!"

"Tak promiň, ale vzpomínáš si na to, co jsem ti říkal, že?"

"Ano, moc dobře, ale to, jestli jsem do někoho zamilovaná vím asi nejlíp já sama, ne?"

"Pochopitelně, ale je ti teprve dvanáct, ne? Všechno se může změnit."

"Už toho nech, posílá mě Šéfík."

"Slyšel jsem, tady to je," řekl a podal jí věci. "Nechci nic říkat, ale budeš to mít nejspíš těžký, půjde tu o klasický výslech."

"Šéf chce zase vědět co dokážu..."

"Ty nemáš strach?"

"Mám, ale nepřemýšlím o tom. Jen doufám, že uvěří tomu, že já se Sekcí nemám nic společnýho a začnou stopovat Nikitu s Michaelem."

"Myslím, že to půjde hladce."

"Snad... dík, Waltře, musím letět."

"Jo, drž se..."

Usmála se, měla Waltra moc ráda...

"Nenávidim tě!" Vykřikla Petra.

"Nechtěla jsem ti ublížit."

"Ale udělalas to, líbalas ho!"

"Neměli jsme ani tušení, že nás můžeš sledovat."

Petra přemáhala slzy. V jejich třídě to vypadalo jako v mateřské školce. Za Petrou stály dvě třetiny děvčat a tvářily se stejně naštvaně jako ona, zatímco za Keity se postavily jenom Alice a Samantha. Tři holky se hádky nezúčastnily

"Na tom přece nezáleží. To je fuk, jestli jsem vás sledovala, nebo ne, líbalas ho!"

"Nemáš pravdu, ani v jednom. Dani si mě vybral, ne tebe, mě, a to se měl přetvářet, nebo co? Měl si vybrat tebe, když tě nemá rád? Chtěl jenom, abyste vy, všechny jeho ctitelky, netrpěly, proto to chtěl držet v tajnosti. Nebýt toho tvýho sledování, nemusela by ses teď takhle cítit. A za druhé, já nelíbala Daniho, Dani políbil mě a to je veliký rozdíl, Petro. Třeba to ani nemyslel vážně."

Náhle jí někdo položil ruce zezadu na ramena.

"Ale já to myslel vážně," řekl.

Otočila se a zhluboka se nadechla. "Chci s tebou mluvit..."

"Jo, to já s tebou taky."

Chytil ji za ruku, na chodbě se ona opřela o zeď, on se postavil proti ní a ruce položil na stěnu vedle jejích ramen.

"Zabírá to, co?" Zeptal se.

"Nezvládnu to, Dani, nemůžu se koukat na to, jak ta holka trpí. Ona přece nemůže za to, že její táta..."

"Pozor na slova. Nikdo tu sice neni, ale znáš to..." zarazil ji.

"Já... prostě už nevím jak dál."

"Sama moc dobře víš, že se nemůžeme rozejít. Bude to pokračovat jen nějakou dobu, krátce. Hm?"

Zavřela oči. "Dobře." špitla.

Když vcházela zpátky do třídy, chytil ji Dani za ruku a ona se k němu otočila.

"Drž se..." řekl.

"Uvidíme se po škole."

Jemně jí vzal kolem pasu a políbil ji. "Po škole..."

Odpoledne u Keity skutečně zazvonil zvonek.

"Pojď dál," řekla Danimu když ho viděla ve dveřích, "dáš si čaj?"

"Jo, dík..."

"Potřebuješ něco konkrétního?" Zeptala se, když si sedl do kuchyně ke stolu.

Nadechl se. "Vidět tě..."

Podívala se na něj, ale on uhnul pohledem.

"Ale teď nejsme ve škole..."

"Právě... Je to pro mě těžký, Keity..." odmlčel se.

"Co?"

"Miluju tě..."

"Ne!" Zavrtěla hlavou a prudce upustila tácek s čajem na stůl. "To ne, Dani!"

Touhle reakcí byl zaskočen. "Vím to jistě, Keity..."

"Přestaň, mlč!"

"Ne, proč mlčet? Proč si zapírat? Já tě miluju. Prostě jo!"

"Nechci ti ublížit..."

"Tak mi neubližuj, ty mě máš ráda."

"Ne, ne jako kluka, jsi kamarád..."

"To lžeš."

"Nelžu Dani, nechci do tebe být zamilovaná a nejsem!"

"V tom prvním máš pravdu, nechceš... ty si myslíš, že to nepoznám? Myslíš, že necítím co se v tobě děje, když tě líbám? To není nervozita, že naší akci někdo prokoukne, tomu se říká jinak. Ne strach - láska."

"Dani, já vím nejlíp co se ve mě děje. Není to pravda, smiř se s tím."

"Jsi jako Michael..."

Keity se prudce zvedla ze židle. "K Michaelovi mě nesmíš přirovnávat!"

"Jsi jako on, chováš se stejně. Straníš se citů, bojíš se jich."

"Já se přece nebojím citů!"

"A čeho teda? Že mě zabijou? Že budeš trpět?"

"Ne..."

"Ano, jsi stejná jako on. Kdybych věděl, že to nemůže být pravda, řekl bych, že jsi skutečně jeho dcera."

Dani se odmlčel. "Myslel jsem, že jsi jiná... než oni, ale přitom z tebe mají, co chtěli. Přece se jim to povedlo. Doufal jsem, že tenhle rozhovor dopadne jinak, že odejdu šťastný... měj se."

Dani se zvedl a pomalu odešel z bytu. Keity si sedla a otřela si oči. Proč má jen Dani pravdu? Nikdy dřív si to nepřiznala... až teď...

Další den nešel Dani do školy a ona ho nehledala. Odpolední cestu na tramvaj připravila na akci. Obcházela několik tichých ulic a když konečně narazila na černé auto, nechala se bez problémů zatknout. Výslech probíhal lépe, než čekala. Měla dobrý výcvik na přesvědčivost a proto jí nedělalo problémy aby jí pan March uvěřil, že se Sekcí ona nemá nic společného. Její zatčení skutečně trvalo jen dva dny.

S Danim se na nějaký čas úplně přestala vídat. Petra se ve škole už nikdy neukázala a jen Keity věděla proč, ale ta teď měla dočista jiné starosti. Nemohla zůstat nikde chvíli sama, protože v tom momentě jí začaly zabíjet její vlastní myšlenky. Den ode dne byla vyčerpaná víc a víc a jediné o co se snažila bylo zapomenout na to, co cítí k Danimu. Stále si lásku zapírala, ale nebylo to moc platné. Čím víc sama sebe přesvědčovala, tím víc měla Daniho ráda.

"Jaktože ho zatkli?!" Vykřikla.

"Nedovedl se ubránit."

"Je v nebezpečí?"

"Ve velikém. Zkusím vyslat tým, ale obávám se, že je pozdě."

"Ne, není pozdě, vyšlete Michaela, Nikitu, George a Kevina, v tomto sestavení to zvládneme!"

"Tak dost!" Řekl Šéf rázně. "Nejsme dobročinný spolek. Nechci za život nováčka ztratit nejlepší lidi. Nebudeš mi říkat, co mám dělat, vyšlu tým Craigha."

"Ne pane... to ne!"

"Vyjedou ve čtyři."

Keity vyběhla z kanceláře. "Ale to bude pozdě..."

"Waltře, chci pětadvacítku, třicet nábojů, výbušninu a program B - šestku."

"Do čeho se to chceš proboha pustit?"

"Pojedu pro něj..."

"Zbláznila ses? Když zjistí co děláš, vyškrtnou tě!"

"Waltře, měls pravdu, já ho miluju a nechci zažít přesně to, před čím jsi mě varoval. Nejsem už tak malá, zvládnu to."

"To přece nejde, počkej až vyšlou tým..."

"To bude pozdě, ty to víš."

"Zabijou tě!"

"Tak ať zabijou i mě, jestli jeho. S jinou zbraní mám větší šanci. Pomůžeš mi, Waltře, nebo ne? Jestli se na mě vykašleš, pojedu jen s mojí pistolí, já se nenechám přesvědčit!"

Muž se otočil a z poliček vyndal několik věcí.

"Tady to máš, děvče, držím ti palce..."

Keity mu položila ruku na rameno. "Díky. Jestli umřu, Waltře, tak si pamatuj, že tě mám moc ráda."

Muž kývl. Chtěl ještě něco říct, ale ona už byla pryč. Doběhla domů, sebrala z ruky jednomu jezdci nejlepšího koně a brzy doběhla lesem až na místo. Naštěstí znala přesný plán Daniho uplynulé akce a naštěstí bylo místo akce poměrně blízko.

Byla v hrozné nevýhodě, sama... ale byla ochotná tvrdě bojovat, na život a na smrt.

Tichými ranami sestřelila muže na hlídce a dostala se do areálu. Počínala si opravdu opatrně. Zneprovoznila venkovní kamery a teď si byla moc dobře vědoma toho, že musí pokračovat rychle.

Na práci, kterou teď dělala ona by Sekce poslala tak pět mužů s vybavením a ona, ona byla sama, dvanáctiletá holka, s pistolí v ruce a minimálními zkušenostmi v hlavě. Šla sama proti další základně Rudé Stopy a jen touha a víra v Daniho záchranu jí posílala stále dál do ztichlého domu. S pomocí Waltrova přístroje se propletla chodbami domu a s přehledem odstraňovala kamery. Když narazila na vchod za kterým měl být podle všech informací Dani, na moment se zastavila. Nepřemýšlela však dlouho, hbitě vyrazila dveře a ve tmavé místnosti se rozhlédla. Ležel v prachu v rohu, ruce i nohy svázané tlustým provazem.

Přišla k němu, klekla si a ruku mu položila na tvář. Probral se rychle.

"Keity... co... kde je tým?"

"Mlč, nemáme moc času, dostanu tě odsud."

"Jak ses sem dostala? Sama..."

"Teď není čas," řekla a rozvázala lanka, "někdy teď se na nás žene už celá základna."

Dani těžce vstal. Na noze měl ošklivou krvavou ránu.

"To nic není," řekl.

"Přede mnou nemusíš dělat hrdinu..."

"Jestli chci ještě někdy opustit tenhle barák, tak je mi to stejně na nic, ne?"

"Fajn, spoléhám na to, že můžeš chodit."

Keity do místnosti položila nálož a odjistila ji.

"Jestli nás zabijou, ulehčíme aspoň práci Sekci. Snad mi pak odpustí... Jdeme."

Dani ji chytil za ruku. "Počkej..."

"Nemáme čas, Dani."

"Keity, chci ti jen něco říct. Pár slov, možná jsou poslední..."

Otočila se.

"Chci abys věděla, že jestli tu zůstanu, tak umřu šťastný, protože vím... že mě miluješ."

Uhnula pohledem. Věděla, že se jí teď nesmí zmocnit emoce. Nadechla se a vyhlédla na chodbu. Na Daniho slova nereagovala.

Oba se, přikrčení u stěny proplétali chodbami, Keity svojí pistolí zneškodnila nad dvacet mužů. Cesta ven byla mnohem složitější, než cesta dovnitř, protože kryla jak sebe, tak Daniho a před nimi bylo stále víc a víc nepřátel. Šlo proti nim celé obyvatelstvo této základny Rudé Stopy a oni byli sami dva, dvě děti s minimálním vybavením, jen s pomocí Waltra.

Oba se přitiskli k zemi, neměli čas běžet dál. Ozvala se rána a nad nimi se objevila ohnivá tříšť, která se v závěru proměnila v mračna kouře. Bylo po všem.

Keity pomalu otevřela oči.

"Co bude teď?" Zeptal se Dani opatrně.

"Teď? Já... mám... mám tu koně..." Posadila se.

"Sekce ví že jsi tady?"

"Bojím se chvíle kdy to zjistí..."

"Tys přišla, bez vybavení, sama k základně Rudé Stopy, vyhodilas jí do povětří, zachránila nám oběma život a mělas v ruce jen pětadvacítku a B - šestku?"

"Jo... jo, tak nějak..." Položila si hlavu na skrčená kolena a cítila, jak se jí až teď rozklepaly ruce. "Já... nevím jak jsem to mohla dokázat..."

"Ale já to vím..." řekl.

"Srdcem se dá udělat víc, než tělem a schopnostma, Keity, to co jsem ti řekl tam nahoře byla pravda. Vím, že mě miluješ a proto bych umřel šťastný..."

Keity zvedla hlavu, podívala se Danimu do očí, on jí chytil kolem pasu a přitiskl ji k sobě.

Otevřely se před nimi dveře a oni stáli bok po boku v dosahu kamer a tudíž očí Šéfa. Žádný z nich nevěděl, co se bude dít.

Keity zahlédla Waltrův červený šátek a v momentě kdy se otočil i jeho rozzářené oči.

"Vy jste tady..."

"Jo, my oba a další základna Rudé Stopy zmizela," řekla tiše.

Waltr jí obejmul. "Nikdy bych nevěřil, že tohle můžeš dokázat. Nedokázal by to snad ani sám Šéf... ale... když vás tu tak vidím... nemůžu tomu uvěřit. Ty jsi..."

"Bez tebe by se mi to asi nepovedlo Waltře..."

"Ať mě mučí, ať mě třeba zabijí, přísahám na svou čest, že jsem rád, že jsem ti pomohl, že jsem porušil řád Sekce 1. A udělal bych to tisíckrát znova. Vždyť já se s váma už rozloučil, byl bych dal ruku do ohně za to, že už vás nikdy neuvidím..."

"Nejsme přelud, Waltře, věř tomu. Tady máš ty hračky zpátky."

Waltr se podíval do rukou, kam mu Keity podala přístroje, pak znovu na děti. "To prostě neni možný..."

"A... co Šéf?"

Muži se vytratil úsměv z tváře. "Tak se Šéfem to bude horší. Potom, co ses jak střela vytratila z jeho kanceláře se po tobě ptal. Když tě nesehnal ani na mobilu, měl dlouhý pohovor s Madeline.

Když Dani zahlédl Keityin výraz, obejmul ji jednou rukou kolem ramen a lehce ji k sobě přitiskl.

"Klid," řekl, "všechno bude v pořádku."

Nadechla se. "Ať udělají cokoliv, Waltře, ty z toho vyvázneš se zdravou kůží..." pověděla a snažila se trochu uklidnit. Pak se obrátila na Daniho. "Měl by ti někdo ošetřit tu nohu."

"To ano," přidal se Waltr, když se na jeho zranění podíval.

"Mají pravdu, Danieli, nech si to ošetřit. Keity, okamžitě do mé kanceláře!"

Dívka zbledla, když zaslechla Šéfův hlas.

"Drž se," řekl Dani, "uvidíme se později."

"Co to mělo znamenat?!" Zeptal se Šéf přísným hlasem a ona věděla, že nemá daleko k opravdovému vzteku.

"Udělala jsem to, co mi řeklo srdce." Odpověděla a přivřela oči, jako by se bála náhlého výbuchu. Musela tohle říct. Byla to pravda.

"V Sekci se nesmíš řídit srdcem, ale myslí!" Zakřičel Šéf a bouchl pěstí do stolu. "Nemůžeme tě kvůli tvé tvrdohlavosti ztratit, obzvlášť pokud je Sekce 1 v téhle situaci."

"Neztratili jste mě, nic jste neztratili, vrátila jsem vám Daniho a vyhodila do vzduchu další základnu Rudé Stopy. Tak o co jste proboha přišli? O nic, jen jste získali..."

"Ty tady nejsi od toho abys naše rozhodnutí zpochybňovala. Máš jen plnit rozkazy!"

"A kdybych je plnila, nemáte Daniho, základna Rudé Stopy by byla teď na svém místě."

"Mlč už! Za porušení řádu se trestá. A řád je nezpochybnitelný!"

"Proč?! Proč je nezpochybnitelný? Tady vidíte, že zpochybnit lze. Píše se tam, že rozkazy jsou vždy ty jediné a správné. Ale jak to, že byste s rozkazy měli míň, než máte bez nich?"

"Přišli bychom o hodně, kdyby byl každý jako ty. V jednom jediném případě z tisíce se povede to, cos dokázala." Pověděl už o něco klidněji, ale stejně rázným krokem ji obešel. Hleděl jí tvrdě zpříma do očí.

"Ano, já byla ten jeden jediný případ. Chápu, že jsem porušila řád, chápu že se zlobíte a vím, že máte proč, ale vy chápejte, že mám srdce."

"A má ho na pravém místě," řekl hlas, který přicházel zpoza rohu. "Pane, když jsem Keity dával náboje, viděl jsem v ní jen malou zamilovanou holku a rozum mi napovídal, že už ji nikdy neuvidím, ale duše stejně věděla, že to dokáže a já tomu věřil. Stejně jako teď věřím, že spolknete svojí hrdost a alespoň jednou se zamyslíte nad tím, že vám tato dívka pomohla srdcem, ne myslí. Porušila sice řád Sekce, ale pomohla vám a usnadnila další kroky, protože se jí podařilo zničit další část vašich nepřátel. Srdcem, pane, srdcem."

Waltr se odmlčel a Šéf na moment zavřel obě oči. Oba věděli, že přemýšlí.

"Budu rád, když se nic podobného nebude už nikdy opakovat," řekl nakonec.

"Pokud to nebude nutné, tak ne." Keity se stále nehodlala tak úplně podřídit.

"Můžete odejít."

Když oba procházeli centrem, viděli, jak se Šéf baví s Madeline. Oba vypadali klidně a Keity věděla, že jsou oba spokojení. Měli sice vztek, ale zároveň věděli, že má Keity na to být opravdu dobrá...

Autorka článku: Markéta Zelená
Další články od této autorky
Článek zaujal už lidí